Magazín

Česká ženo, kdo jsi?

Wigston Magna chinaski hledám holku sdílnou Nejen Božena Němcová nebo Milada Horáková jsou silnými ženskými vzory, které mají co říct. Jenže, jaké Češky vlastně jsou? A proč máme pořád sklon přemýšlet nad národními hrdiny, ale už ne nad hrdinkami?

dimly Moje třináctiletá dcera se právě probírá literaturou národního obrození, což – zcela upřímně – pro řadu z nás není právě nejatraktivnější kapitola našich dějin. Přesto se tahle dospívající dívka nezdá nijak otrávená. „Tehdejší spisovatelky byly fakt badass hustý feministky,“ sdělila mi se sebevědomím teenagera v hlase. Zůstala jsem překvapeně stát. 

Její hodnocení více než sto let staré historie bylo radikálně odlišné od toho, jaké si pamatuji ze svého dospívání. Význam národního obrození jako období, kdy si české země nejen uvědomovaly svou identitu, ale kdy také Češky postupně zjišťovaly, že nemusí být jen matkami a že mohou od života chtít i něco víc, jsem si uvědomila o mnoho let později. 

Při pohledu na vlastní dceru, která jen tak mimochodem považuje rovnost pohlaví za něco naprosto samozřejmého, o čem se nediskutuje, mi došlo, jak moc záleží na výkladu dějinných událostí i na tom, jestli je vnímáme jen jako něco zaprášeného, co nemá se současností nic společného, anebo se naopak dokážeme dívat na minulost jinak. 

Nejen matky, manželky a milenky

Právě celé generace českých žen jsou tématem, které máme sklon podceňovat. V hodinách dějepisu by se výrazné a významné Češky daly spočítat na prstech jedné ruky a ani ty, co se tam náhodou objevují, obvykle nejsou prezentovány nijak oslnivě. Zpravidla jsou popisovány hlavně jako manželky a matky (nic proti ani jedné z těchto rolí, jen ženský život není jen o nich). 

Výjimky tvoří snad jen Rakušanka Marie Terezie, ovšem i u ní se navzdory faktu, že stála v čele mocné monarchie a dokázala provést řadu reforem, jako zásadní zmiňuje počet porozených dětí, Božena Němcová se svou Babičkou, nikoliv však už ve spojitosti s otázkou ženskou, a Milada Horáková, u níž obvykle chybí podrobnější informace o její politické kariéře a spojení s feminismem. 

A pokud jde o protinacistický nebo protikomunistický odboj, který by ani zdaleka nemohl být tak rozsáhlý, nebýt řady velmi odvážných žen, bývá jejich role buď přehlížena úplně, anebo se znovu zúží jen na to, že byly milenkami, manželkami a matkami. 

Rovnost pohlaví je v Česku jen napůl

Ale zpět do současnosti. Podle Gender Equality Index, žebříčku rovnosti pohlaví evropských zemí, které sestavuje European Institute for Gender Equality, je Česko stále pod průměrem EU. Rovnost pohlaví u nás dosahuje 56,7 bodu z celkem 100 možných. Za námi jsou země jako Maďarsko, Slovensko, Rumunsko nebo Řecko, což není zrovna pochvala. 

Tento index sleduje celkem 31 indikátorů z 6 různých oblastí, jako jsou práce, peníze, vzdělání, čas, rozhodování a zdraví. Vůbec nejhůře na tom jsou české ženy v oblasti rozhodování – stále jich tedy není dost ve vedoucích pozicích, což mimo jiné znamená, že jejich potřeby nemusí být a mnohdy ani nejsou při rozhodování důležitých institucí zohledňovány. 

Nijak zářný ale není ani stav v oblasti času, tedy toho, jak dalece jsou partneři schopni rozdělit si péči o děti i domácnost a zároveň kolik volného času mají pro sebe. 

Žádný pokrok, spíš naopak

„Situaci u nás bychom mohli charakterizovat jako zaostávající podprůměr,“ komentovala loňské vydání reportu socioložka Alena Křížková ze Sociologického ústavu AV ČR, která se genderovým nerovnostem věnuje dlouhodobě.

„Problematické je, že od doby, kdy se index vydává, u nás nedošlo vůbec k žádnému pokroku, spíše naopak. Propadáme se na poslední místa třeba proto, že mnoho zemí na vyrovnávání genderových nerovností aktivně pracuje a přijímá opatření. Spravedlnost v životních podmínkách žen a mužů se pro ně stala součástí demokratických hodnot,“ dodává Křížková. 

Rovnost jednoduše nepadá z nebe. A pokud na ní vlády aktivně nepracují, nic se nemění.

Ano, rodíme děti, ale nejen to

Česká společnost dodnes i přes řadu změn, kterými jsme prošli, žije v zajetí mýtů o tom, co je pro ženy „přirozené“, tedy správné. I když v průměru už české ženy dosahují vyššího vzdělání než čeští muži, stále se očekává, že si zvolí takovou profesní dráhu, která bude pro ně „přirozená“, a tomu přizpůsobí i volbu studijního oboru. 

„Ženy jsou více než muži ve škole směřovány do těch oborů, kde jsou pak při výkonu daných povolání potřebné dovednosti považované za správné. Jedná se konkrétně o povolání v oblasti péče a výchovy. Chápání povolání tohoto typu jako pouhého prodloužení ‚přirozených‘ pečujících schopností žen, pro něž není třeba speciální vzdělávání ani zvyšování kvalifikace apod., pak slouží k odůvodnění nižšího finančního ohodnocení těchto povolání,“ vysvětluje socioložka Hana Maříková, která se dlouhodobě věnuje problematice rodiny a rovnosti pohlaví. 

V dlouhodobém důsledku pak tento stereotyp o „přirozených“ profesích pro ženy vede k tomu, že ženy mají nejen nižší příjmy, ale nakonec i nižší penze než muži. 

Na trhu práce pak Češky stále zápolí se stejnými bolestmi jako před lety, tedy extrémně dlouhou rodičovskou „dovolenou“, která je zároveň spojena s řadou předsudků, kdy společnost má sklony očekávat, že právě mateřská role bude tím hlavním, co ženu naplňuje. A (sebe)realizace v práci? To už je jen něco navíc. 

Od žen se zkrátka stále očekává, že jejich „hlavním životním úkolem“ bude rodina. Mimochodem, kdy naposledy jste v rozhovoru s některým politikem či úspěšným manažerem narazili na otázku, jak zvládá svou pozici skloubit s péčí o rodinu?

Ani po více než sto letech není hotovo

Po více než století a půl, kdy generace českých žen bojovaly za svá práva, je zřejmé, že „ještě není hotovo“. 

Významné postavy českého ženského hnutí, jako byly Marie Riegrová-Palacká, Magdalena Dobromila Rettigová, Sofie Podlipská, Eliška Krásnohorská, Františka Plamínková nebo Božena Viková Kunětická, které stály o prosazení práva na středoškolské i vysokoškolské vzdělání, volebního práva nebo možnosti zařadit se do kulturního a společenského života, by neměly zapadnout prachem minulosti, ale naopak odkazovat k současnosti. 

Už jen proto, že navzdory řadě změn, kterými česká společnost prošla a stále prochází, otázky, které tyto silné ženy zvedly, ještě nejsou zcela uzavřeny.

Související příspěvky

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.