Po Palachovi hořel další Jan. Také Zajíc chtěl vyburcovat národ

Jan Palach nebyl jedinou československou „živou pochodní“. Následoval ho Jan Zajíc, student šumperské průmyslové školy, kterého Palachův čin na protest proti okupaci země vojsky Varšavské smlouvy hluboce zasáhl. Naplánoval proto se svými spolužáky a spolužačkami další akce – nakonec byl však jediným z této skupiny, kdo v Praze položil život za ideál, v nějž věřil. Aby „vyburcoval svědomí národa“, zapálil se 25. února 1969, v den, kdy vládnoucí garnitura slavila tzv. „vítězný únor“.

Na Jana Zajíce, který vyrůstal se svou sestrou a rodiči ve Vítkově, vzpomínají učitelé šumperské průmyslovky jako na zvídavého a energického studenta. Zlobilo ho sovětské „přepisování dějin“. „Když našel v některé z učebnic vynález špatně připsaný některému z ruských vědců, chodil za námi, že je to přece chyba,“ líčil jeden z pedagogů. 

Jeho otec si pak zpětně vyčítal, že vedl syna k přílišnému vlastenectví. „Rád četl o husitech, líbilo se mu, za co bojovali. Někdy si říkám, jestli jsme v něm ten idealismus vlastně nepodporovali,“ vysvětlil Jaroslav Zajíc.

Osmnáctiletý Jan Zajíc, který měl před maturitou, byl stejně jako ostatní lidé nepříjemně zaskočený okupací Československa vojsky zemí Varšavské smlouvy v srpnu 1968. Vše umocňovaly konflikty s ruskými vojáky, kteří měli kasárna hned vedle střední školy, kde studoval. 

Když v lednu roku 1969 zemřel Jan Palach, Zajíc se vydal do Prahy a spolu s dalšími studenty držel na Václavském náměstí u Národního muzea hladovku. Státní policie demonstraci rozehnala a Jan Zajíc se zúčastnil ještě Palachova pohřbu 25. ledna, než se vrátil do Šumperka.

Mohli ho zastavit, ale neudělali to

Nedokázal však dostat z hlavy to, co v posledních dnech intenzivně prožil. Diskutoval s ostatními a se skupinkou přátel naplánoval, jak udržet odkaz Jana Palacha naživu. Sám sebe určil jako druhou „živou pochodeň“ na 25. únor, kdy se komunisté slavili převrat z roku 1948. Jeho spolužačka Eva se měla upálit 8. března, tedy na MDŽ. A přijít měli i další. 

Jan Zajíc ve stanovený den sedl do vlaku a odjel do hlavního města. Jeho spolužáci se však svěřili některým z vychovatelů na internátu a učitelům ze školy, kam okamžitě vyrazila policie. Protože škola byla vedle strojní průmyslovky i železniční, měla tzv. „drážní telefon“, bylo tedy možné zavolat do některé ze zastávek na trati do Prahy. Ale nestalo se tak a nikdo nezakročil.

Jan Zajíc proto vystoupil na hlavním nádraží a odešel do průjezdu domu č. 39 v horní části Václavského náměstí, kde se polil hořlavinou a zapálil. Chtěl vyběhnout na náměstí, ale průvan posílil plameny na jeho těle, takže na rozdíl od Jana Palacha zemřel na místě. 

Pohřeb pod dohledem estébáků

Státní aparát nesvolil s pohřbem v Praze kvůli obavám z dalších nepokojů. Na šumperské průmyslovce se studenti střídali v čestné stráži a pohřeb byl ve Vítkově, kam se vypravilo několik autobusů, ovšem pod dohledem StB. Ta se také postarala o to, aby se už nikdo další neupálil. 

Zajícova spolužačka Eva byla nějaký čas hospitalizována na psychiatrii a nikdo další už Janova příkladu nenásledoval. Třetí pochodní tak byl až na Velký pátek – 4. dubna 1969 – Evžen Plocek, jenž se zapálil v Jihlavě na náměstí a po pěti dnech v nemocnici následkům těžkých popálenin podlehl. Tehdejší politická agitka se však snažila jeho oběť zdiskreditovat prohlášením o jeho nešťastném životě, psychické nevyrovnanosti a alkoholu, který před činem vypil.

Oběť Jana Zajíce nezůstala bez následků, byť jiných, než jaké zamýšlel. Jeho sestra nesměla studovat vysokou školu, matka Marta Zajícová se ztrátou syna trápila až do své smrti. Také v roce 1969 vystřídalo únor rozkvetlé jaro a většina lidí zapomněla. 

Někteří však pravidelně jezdili v den výročí upálení s kyticí do Prahy, a když Šumperk navštívil Václav Havel, poklonil se Zajícově památce před pamětní deskou na zdi průmyslovky, jejímž autorem je Olbram Zoubek. Stejně jako Palachovi sejmul i Janu Zajícovi posmrtnou masku, aby tak zachoval jejich poselství.

Ať moje pochodeň osvítí váš rozum

Jan Zajíc napsal před smrtí čtyři dopisy. Jeden své rodině, další svému příteli, třetí nechal ležet na místě činu a ve čtvrtém se obracel na obyvatele Československa. „Ať moje pochodeň zapálí vaše srdce a osvítí váš rozum,“ vzkazoval. 

Nemusíme s činy těchto mužů souhlasit, ale těžko je můžeme ignorovat. Pro někoho jsou hrdiny, jiným jejich oběť nedává velký smysl. Skutečností zůstává, že nesklonili hlavu, ale rozhodli se něco udělat. Právě na to bychom neměli zapomínat.

Start typing and press Enter to search

Košík

Žádné produkty v košíku.