Edvard Beneš – muž, který se (ne)provinil
Snad žádný z politiků v našich dějinách nemusel čelit tolika výzvám jako Edvard Beneš. Muž, který je mnohými oslavován jako tvůrce samostatného a demokratického státu, je také mnohými zatracován pro jeho zánik. Zatímco veřejná prostranství českých měst nesou hrdě jeho jméno, v soukromí domácností se stává rozporuplnou figurou, na které se nenechává nit suchá. Kdo tedy vlastně byl Edvard Beneš? Diplomat, prezident, modla nebo zkrátka jenom člověk, který se prohnul pod břemeny, která by většinu z nás zlomila?
"Nemáte ponětí, jak strašlivé je vládnout lidem" (Karel IV.)
Mladý chlapec nevelké, avšak atletické postavy mířil neohroženě k brance soupeře. K tomu, aby 16letý Edvard Beneš vstřelil vítězný gól a zajistil fotbalové Slavii vítězství, chybělo jediné, pořádně se opřít do balónu. Sen o vítězném aplausu publika mu však zhatil šlapák soupeře. Zákrok, který mu zlomil nohu a vzal představu o sportovních triumfech, ho navždy poznamenal. Možná právě díky této události, změnil ctižádostivý syn venkovského hospodáře a rodák z Koželan na Rakovnicku své cíle a upnul se k vavřínům politickým.
“Nepije, nekouří, nechodí za holkami”, těmito slovy popisovali Beneše spoluhráči a nebyli daleko od pravdy. Edvard Beneš se místo společenskému životu věnoval studiu a dotáhl to až na doktora práv. Soudní síně však bez váhání obětoval za byty českých politiků, kde v rámci odbojové skupiny Maffie usiloval o národní samostatnost. Tu se mu nakonec spolu s Masarykem a slovenským patriotem Štefánikem podařilo v zahraničí vydobýt. Své diplomatické schopnosti však naplno projevil až po roce 1918 ve vysněné Republice československé.
Edvard Beneš by se nikdy nestal známým státníkem, nebýt nové republiky a Československo by zase, jak říkal Masaryk, neexistovalo bez Beneše. Ve fotbale byl známý pro svou zarputilost a tah na bránu, což projevoval i ve funkci ministra zahraničí, kterou vykonával dlouhých 17 let! Měl pod sebou zhruba šest set zaměstnanců, přesto už od fotbalových let chtěl být tím jediným, kdo nakonec rozhodne. Vlastnost, která se mu brzy přestala vyplácet.
Jako diplomatovi se Edvardu Benešovi podařilo dostat Československo pod ochranu velmocí. Společnost národů stejně jako Malá dohoda a spojenecká smlouva s Francií, zajišťovala malému státu poměrně klidnou existenci. Tu však brzy přerušil Adolf Hitler. Skrze Sudetoněmeckou stranu a lídra Konráda Henleina prosazoval požadavky na připojení území s převahou Němců k říši. K realizaci vize mu chybělo jediné. Přesvědčit svět a československé spojence o tom, že Edvard Beneš (od roku 1935 prezident) je pro německou menšinu u nás hrozbou a že ignorováním jejich požadavků dovede svět k válce. Benešovi a vládě se nepodařilo tvrzení Hitlera vyvrátit, což vedlo Francii s Velkou Británií k podpisu Mnichovské dohody a Československo k jejímu nucenému přijetí. Zklamání z jednání spojenců vedlo Edvarda Beneše k abdikaci a přesunu do exilu, kde se zformoval nápad na poválečné obnovení státu pod záštitou Sovětského svazu.
Snahu nakonec zpečetil podpisem spojenecké smlouvy v roce 1943. V nelehké situaci komplikované zdravotním stavem Beneš uvěřil slibům, že se Sověti nebudou po válce vměšovat do Československé vnitřní politiky. Více se přitom mýlit nemohl.
“Pan prezident všechny mé návrhy, přesně tak jak byly podány, přijal.” V době, kdy Klement Gottwald pronesl tuto památnou větu, kterou Československo uvrhl do komunistické diktatury, byl již Edvard Beneš zlomeným, zklamaným, a hlavně nemocným člověkem. Je tedy nasnadě přemýšlet, jestli byl při podpisu abdikace ministrů 25. února 1948 ještě schopen racionálních úvah, které by ho vedly k postupu ve shodě s ústavou a zlepšily jeho výsledný obraz v očích veřejnosti.
Ani 77 let po smrti Edvarda Beneše nemáme jasno, jestli byl spíše klaďas nebo záporák. Nadále tedy zůstává mužem, který se (ne)provinil.
„Tento muž potřeboval klid, aby zápolil se svou nemocí. Místo toho se ocitl uprostřed tragédie.“ (Ferdinand Peroutka)
Text: Jiří Sochorek