Emil Hácha – nejkontroverznější osobnost našich dějin?
Měnil čest za životy. Padouch nebo hrdina? To je jen několik titulků, které na vás vyskočí, když do vyhledávače zadáte "Emil Hácha". Mimo zřejmou snahu o zaujetí čtenáře chytlavým sloganem mají tyto články další společný jmenovatel – nejednotnost názorů na život hlavního aktéra. Po přečtení si tak možná položíte otázky: Jak to vlastně bylo a proč by nás osobnost Emila Háchy měla dnes zajímat?
Život Emila Háchy bychom mohli rozdělit do dvou kapitol – Před Mnichovskou dohodou a po ní. Zatímco v první kapitole jsme svědky kariérního vzestupu, v druhé kapitole sledujeme jeho balancování na hranici kontroverze, kterou vzbuzoval především určitou mírou kolaborace s nacisty. Obě kapitoly spolu přitom neodmyslitelně souvisí. Nelze totiž pohlížet na činy prezidenta Emila Háchy bez přihlédnutí k době před vstupem do nejvyšší ústavní funkce. Z výšin Pražského hradu se proto musíme přenést do nížin jižních Čech, konkrétně do vsi Trhové sviny, kde se v roce 1872 Emil Hácha narodil.
Vše začalo pro malého Emila až idylicky. V dobře situované rodině se mu dostalo možnosti vzdělání a on ji využil naplno. Díky svému nadání přeskočil hned do druhého ročníku obecné školy, absolvoval gymnázium, odpromoval na Karlo-Ferdinandově univerzitě (samozřejmě s vyznamenáním) a po sérii pracovních postupů se v roce 1925 dostal do čela Nejvyššího správního soudu. Úloha úředníka dodržujícího nařízení, se mu stala osudovou. Navenek působil Emil Hácha důstojně a přesvědčivě, uvnitř však bojoval s pochybnostmi!
Podle vedoucího prezidentské kanceláře byl totiž Emil Hácha ve skutečnosti odpůrcem čechoslovakismu a soužití dvou národů v jednom státě. Jeho přesvědčení tak bylo v rozporu s oficiální politikou, což se mu dařilo úspěšně maskovat až do roku 1938. Poté co mu v únoru zemřela manželka, se mu sesypal svět a neměl dále důvod se přetvařovat. Byl unavený a pomýšlel na důchod, život měl ale pro něj jiné plány.
„Víte, co se na mě chystá? Chtějí, abych byl správcem konkursní podstaty, budou prý mě navrhovat za presidenta republiky,” svěřil se po abdikaci Edvarda Beneše a schůzkách se členy vlády na podzim 1938 Emil Hácha svému poradci. Už tehdy si uvědomoval, jaká role se od něj očekává a sice vykonávat formálně hlavu územně okleštěného státu. Od 30. listopadu se tak stal prezidentem Česko-Slovenské republiky a 16. března 1939 státním prezidentem Protektorátu Čechy a Morava. Jeho role politické loutky tím začala.
Jestliže byl Emil Hácha dosud osobností, která dokázala do jisté míry odolávat okolním tlakům a byla schopna důstojného politického vyjednávání, po setkání s Hitlerem v Berlíně v noci 15. března, začal svůj svébytný hlas ztrácet. Osvojil si roli zprostředkovatele, který mírnil napětí mezi českým národem a okupační mocí. Až do nástupu Heydricha v roce 1941 dokázal s nacisty vyjednávat ústupky a zasazoval se o propouštění zatčených vlastenců včetně studentů transportovaných po 17. listopadu 1939 do koncentračních táborů.
Nic z těchto aktivit však neutlumilo zlost, která se na něj po válce snesla. Když ho převezli do vězeňské věznice na Pankráci, kde 27. června 1945 zemřel, byl už Emil Hácha zlomeným mužem, který ve svých funkcích měl snad i dobré úmysly, ale okolnosti mu zkrátka nepřály. Jeho život tak může být s dávkou tolerance příkladem skutečnosti, že někdy člověk míní, ale doba mění. Heslo stejně platné dnes jako kdysi.
„Za to, co jsem učinil, mě jednou národ nazve zrádcem.” -Emil Hácha
Text: Jiří Sochorek