Životní statečností je vážit si života i těžkého”. Před 139 lety se narodil Josef Čapek.

Zesláblá ruka svírala malou tužku a sebejistě vedla hrot po zažloutlém papíru velikosti dlaně. Kolikátou "dlaňovku" jako vězeň koncentračního tábora Bergen-Belsen nakreslil, Josef Čapek nevěděl. Uvědomoval si, že důležitější, než počet děl je jejich obsah. V Dachau, Buchenwaldu, Sachsenhausenu i tady plnil papíry každodenními výjevy ze života vězňů. Obzvláště rád kreslil hrající si děti. Právě jejich nefalšovaná radost, kterou čelili životní tragédii mu dodávala naději a vracela ho v myšlenkách zpět do časů před zatčením. Do období dětství, mládí i společenského vzestupu, kdy naposledy zakoušel sladké plody svobodného bytí. 

Bez výčtu slavných rodáků by Hronov byl pouze městečkem v severovýchodních Čechách ležících uprostřed půvabné krajiny na řece Metuji. Portfolio narozených, mezi kterými nechybí Josef Čapek, Egon Hostovský nebo Alois Jirásek z něj však dělá místo zájmu milovníků umění. Josefa Čapka však více než prostředí Hronova ovlivnilo Vrchlabí, kde se vyučil tkalcem a Úpice, kde nabral první pracovní zkušenosti v textilní továrně. Řemeslo mu šlo od ruky, ale on toužil malovat. Absolvoval proto Uměleckoprůmyslovou školu a vyrazil hledat inspiraci do Paříže, kde vrcholila slavná Belle Époque.

Právě ve městě nad Sennou se z absolventa umění zrodil umělec. Zatímco navštěvoval legendární Collarossiho akademii, pomáhal bratru Karlovi se společnou divadelní hrou Loupežník. Francouzské prostředí působilo na bratry opojně, oba se však krátce po příjezdu rozhodli pro návrat. V roce 1911 vstoupil Josef Čapek do spolku Mánes, který udával směr tehdejší pražské umělecké scéně. Zpočátku byl kurz nastaven v souladu s jeho představami, nicméně vztahy svérázných umělců se měnily stejně rychle jako umělecké trendy. Josef Čapek tak skupinu nejdříve opustil, aby se do ní posléze zase vrátil. V pozadí těchto změn se však odehrálo něco daleko důležitějšího – první světová válka a založení Republiky československé. Nový stát poskytl zkušenostmi a schopnostmi nabytému Josefu Čapkovi prostor ke společenskému vzestupu. 

Přestože je Josef Čapek známý pro svá výtvarná díla, do veřejného prostoru vstupoval rovněž jako novinář a spisovatel. Od roku 1918 působil spolu s Karlem Čapkem v Národních listech a o tři roky později už psal pro Lidové noviny, kde zůstal celých osmnáct let. Právě zde vznikaly jeho ikonické karikatury, které od 30. let varovaly před nástupem fašismu. Josef Čapek měl mimo schopnosti politické reflexe, také dar vyprávět. S humorem a laskavostí sobě vlastní přistoupil v roce 1929 k sepsání dětské knihy Povídání o pejskovi a kočičce. Příběhy o přátelství dvou zvířat, které čelí výzvám lidské každodennosti vzbuzovaly a stále vzbuzují radost a úžas generací dětí. 

Josef Čapek byl za První republiky na vrcholu sil. Spolu s bratrem si postavil vilu, kde hostil skupinu Pátečníků v čele s T. G. Masarykem, vytvářel scény pro Národní divadlo, psal a kreslil. V roce 1931 úspěch stvrdil ziskem Státní ceny za příběh Stín kapradiny o dvou pytlácích, schovávajících se před trestem za vraždu hajného v lese. Jeho pozornost se však stále častěji obracela k Německu. Patřil mezi nejhlasitější odpůrce Adolfa Hitlera, tedy i úhlavním nepřítelem nacistických okupantů v období Protektorátu Čechy a Morava.

Gestapo si pro Josefa Čapka přišlo 1. září 1939 v den vypuknutí druhé světové války. Spolu s dalšími členy intelektuálního odboje putoval přes věznici na Pankráci do koncentračních táborů. Josef Čapek prošel celkem čtyři. Osudným se mu stal duben 1945. Pár dní před osvobozením tábora Bergen-Belsen podlehl tyfové epidemii. Odešel tak velký malíř, spisovatel, ale hlavně statečný člověk, který si vážil života, byť nebývale těžkého. 

 – „Tragický osud Josefův se až vymyká chápání.“ — Aleš Fetters