Komunistický převrat. Jak se “lid” dostal k vládě nad lidem.
Stejně jako celé hlavní město i Pražský hrad v onu večerní hodinu potemněl. Promrzlou únorovou metropoli místy ozařovalo pouze světlo z několika domácnosti, jejichž obyvatelé se ještě neodebrali ke spánku. Jedním z nespavců byl i prezident Edvard Beneš. Politická krize, která zmítala Československem mu už několik nocí nedávala možnost poklidně ulehnout. Dnes se ale tíha stala ještě nesnesitelnější. Způsobil ji dokument, který právě obdržel. Po jeho přečtení si byl téměř jist, že za pár dní může Československo, pro které se tak obětoval dojít do bodu, odkud nebude cesty zpět. Bylo 20. února 1948 a Edvard Beneš v ruce třímal demisi dvanácti nekomunistických ministrů.
Vše přitom začalo politicky zdánlivě nezávadnou událostí – obměnou pražských velitelů Sboru národní bezpečnosti 13. února. Problém nastal až při zjištění jejich politické orientace. Nekomunisty měli na postech nahradit komunistům věrní lidé. Ministrem vnitra Václavem Noskem posvěcená obměna vyvolala nevoli vládních demokratů, kteří požadovali její zastavení. Podle nich se totiž jednalo o snahu komunistů opanovat bezpečnostní složky, skrze které chtěli kontrolovat společnost a nátlakem ovlivňovat její směřování. V roce 1948 totiž v Československu panovala prodemokratická atmosféra a proslýchalo se, že komunisté by nadcházející květnové volby nemuseli vyhrát. Demokratické strany by tak případným vítězstvím převzaly otěže moci a přeorientovaly zemi zpět na západ. Demise demokratických ministrů měla zapříčinit rozpad prokomunistické vlády, a zamezit tak dalším krokům vedoucím k posílení jejich vlivu.
K úspěchu této strategie však demokraté potřebovali součinnost prezidenta Edvarda Beneše. Očekávali od něj, že demisi nepřijme, prokomunistickou vládu rozpustí a jmenuje novou úřednickou, která stát dovede ke květnovým volbám, kde demokratické strany zvítězí. To však komunisté nemohli dopustit. Museli rozpuštění vlády zabránit, tím že donutí prezidenta demisi přijmout a na uvolněné posty dosadí jím věrné ministry. Způsob, jakým postupovali přitom neměl v československé politice obdoby.
Komunisté v čele s Klementem Gottwaldem a s podporou Sovětského svazu začali od 21. února po celé republice organizovat masové demonstrace. Hojná účast měla být důkazem, že veřejnost stojí na jejich straně a požaduje přijetí demise a doplnění vlády.
Masivně se demonstrovalo především v Praze, kde se 21. února na Staroměstském náměstí sešel početný zástup stoupenců. Úspěchu veřejných akcí, ke kterým patřilo i organizování tzv. akčních výborů Národní fronty, sjezd zástupců závodních rad v Praze či generální stávka 24. února, využil Klement Gottwald k politickému tlaku na prezidenta. Požadoval, aby respektoval vůli veřejnosti, přijal demisi a jmenoval nové ministry. Tím by komunisté a jejich stoupenci získali všechny pozice ve vládě a neomezenou moc. Edvard Beneš pod nebývalým tlakem dospěl 25. února k rozhodnutí demisi přijmout a doplnit vládu členy, o jejichž komunistické orientaci pravděpodobně nevěděl. Učinil tak krok, ze kterého opravdu nebylo cesty zpět.
„Právě se vracím z Hradu. Prezident všechny mé návrhy přijal.“ Těmito slovy ukončil nedlouho poté Klement Gottwald na Václavském náměstí vládní krizi a zahájil více než 40 let trvající krizi národní.
Text: Jiří Sochorek