Máme holé ruce! Jak se poklidná pieta změnila v revoluci

Když třiadvacetiletá Monika Pajerová opouštěla vytopený domov, kde nechala na hlídání svou malou dcerku Emmu, a vykročila vstříc nezvykle chladnému podzimnímu dni, honily se jí hlavou nejrůznější myšlenky: Kolik lidí asi dnes přijde? Nerozeženou nás esenbáci? Připravila jsem vše? Na to jak další z akcí, kterou pořádala, nakonec dopadne, se však připravit nemohla. Bylo 17. listopadu 1989 a právě směřovala na Albertov, místo, které se mělo zapsat do dějin stejně jako ona a další tisíce, jímž nebyla lhostejná minulost a hlavně přítomnost. 

Monika Pajerová byla zkušenou organizátorkou podobných akcí, přesto v ní stále dokázaly vzbudit emoce. Ty byly dnes ještě umocněny pády zahraničních komunistických režimů. Pozice komunistů u nás se však jevila neotřesitelně. Podobné akce jako byla dnešní pieta za Jana Opletala, byly v jejich očích jedinou možností, jak vyjádřit vzdor. “Bude to dobrý. Přijde pár tisíc lidí, zazní výtky k režimu a zase se v klidu rozejdeme,” uklidnila se naposledy a pokračovala k cíli. Ručičky hodinek ukazovaly 15:30. Moderátorka setkání tak měla ještě půl hodiny do začátku, což jí hrálo do karet. Bylo třeba připravit řečnické místo, a hlavně vše ozvučit. To se ukázalo jako nerealizovatelné. 

“Přicházela jsem a viděla před sebou tisíce lidí. Bylo mi jasné, že naše technika nebude stačit a že mě budou muset vysadit na nějaké krabice, aby mě bylo vidět,” vzpomínala Pajerová po čase. Mezi přicházejícími byli i zahraniční novináři, kteří vzhledem k dění v Evropě předpokládali zvrat i v jeho srdci. Sama moderátorka se očekávání snažila mírnit, což se o dalším z řečníků říct nedalo. 

“V 16 hodin jsem shromáždění zahájila, měla jsem takový projev o dialogu, řekla bych umírněný, ale třeba Martin Klíma už byl v podstatě radikální.” Slova měla na dav aktivizační účinek, a i Monika Pajerová si uvědomila, že se dnes jen vzpomínat nebude. Rázem ji pohltila euforie. Z individualit toužících po důstojném životě se stával proud svobodně smýšlejících lidí, který podle plánu zamířil na Vyšehrad k hrobu Karla Hynka Máchy. 

Kdo jsou? Viděli jste je někdy? A kudy to jdeme? Otázky účastníků pochodu, kteří po vyšehradské zastávce zamířili neplánovaně do centra na identitu neznámých tváří v čele, byly stále naléhavější. Po spatření mostů podél vltavského nábřeží zabarikádovaných bezpečnostními složkami začaly přerůstat v obavy. Uhnout nešlo. Jediný průchod k toužené Opletalově ulici vedl přes Národní třídu. Dějství mířilo k tragickému konci. Nikdo z přítomných totiž netušil, že v čele průvodu kráčel agent StB Ludvík Zifčák (údajný mrtvý student Martin Šmíd) a možná i několik kolegů, jejichž identita však nebyla dosud uspokojivě určena. 

Následující akt by nikdo z účastníků jako něžný či dokonce sametový určitě nepopsal. Přesto se násilím protkané události na Národní třídě staly začátkem revoluce, která byla takto označena. Poté co příslušníci Sboru národní bezpečnosti dostali rozkaz pochod rozehnat, nastal chaos. Esenbáci přítomné sevřeli mezi obchodním domem Máj a Voršilskou ulicí. Jedinou únikovou cestou se tak stala prostřední Mikulandská. V ten moment se na scéně tragédie objevily nechvalně proslulé červené barety a sehrály roli hlavního záporáka. Zhruba hodinový zásah, během kterého byly zraněny stovky přítomných bránících se holýma rukama, ukončil až jeho vedoucí hlášením, že na místě už je klid.  

To, co začalo poklidnou pietou za Jana Opletala a připomínkou uzavření vysokých škol nacisty, se proměnilo v nefalšovaný projev nenávisti člověka vůči člověku, za který komunistický režim v následujících dnech zaplatil vlastní existencí. Díky Monice Pajerové a dalším tisícům odvážných, tak mohly miliony pocítit, jak chutná ona vytoužená svoboda.

Text: Jiří Sochorek