Palachův týden: období, které by nás mělo zajímat
Ony dny je toho plný internet. Na všemožných stránkách na nás vyskakují úderné titulky soutěžící o pozornost čtenáře. Palachův týden – téma, které nám díky algoritmům bere nezanedbatelnou část pozornosti. Policejní brutalita, největší vzdor totalitě od roku 1969 a další dramatické titulky nás svádí k přečtení článků. Kdo z nás by však byl při půlnočním budíčku schopný o tématu říct něco více než: “Souviselo to s rokem 1989 a Palachem”. Zůstávají snad události Palachova týdne i přes snahu o popularizaci ve stínu známější sametové revoluce? Jaký byl vlastně jeho význam a proč bychom se o období Palachova týdne měli zajímat stejně tak, jako o sametovou revoluci?
„Na nikoho, kdo za naši dnešní svobodu tak či onak zaplatil, by nemělo být zapomenuto.“ (Václav Havel)
Zatímco v pražských ulicích doznívala sváteční nálada, v prostorách služeben Sboru národní bezpečnosti narušovaly pozvolný novoroční rozjezd informace o možných nepokojích, které by mohly nastat v souvislosti s blížícím se 20. výročím sebeupálení Jana Palacha. Z ukořistěných propagačních letáků se příslušníci bezpečnosti dozvěděli, že pietní shromáždění organizované pěti občanskými iniciativami včetně Charty 77 bylo svoláno již na 15. ledna. Rozkaz zněl jasně: zamezit konání akce. Způsob provedení se ukázal jako nešťastný a měl nedozírné následky pro přítomné odpůrce režimu i pro režim samotný.
Program piety přitom dramatům nenasvědčoval. Ve dvě hodiny odpoledne měly být na Václavském náměstí položeny květiny a poté měla disidentka Vlasta Chramostová pronést zamyšlení nad obětí Jana Palacha. Ani k jednomu však nedošlo. Příslušníci bezpečnosti jim násilným způsobem zamezili akt realizovat. Tím však spustili nečekaně dramatický řetězec událostí.
Přístup bezpečnosti totiž účastníky piety pobouřil natolik, že na druhý den přišli znovu. Na náměstí byl tehdy přítomen i Václav Havel, který se však v opětovném pokusu o položení květin neangažoval. Přesto byl v davu identifikován a bezdůvodně zadržen. Situace vyvolala zájem lidí na náměstí, kteří se tak stali terčem dalšího zásahu bezpečnostních složek.
“Najednou zazněly výstřely, začalo stříkat vodní dělo a celý ten dav se začal valit přes nás, přes magistrálu, nahoru k Národnímu muzeu. Nastala strašná řež, lidé utíkali, my jsme utíkali, za námi policajti se psy, kdo upadl, byl nemilosrdně zmlácen a odvlečen, vzpomínal na ony dny někdejší šéfredaktor Radia Praha Miroslav Krupička.
Zadržení byli nakládání do antonů a odvážení k výslechům nebo daleko za město, kde byli ponecháni svému osudu. Demonstrující to však neodradilo – naopak. Mantrou se stal pokřik: Zítra zase tady!
Další dny se situace vyvíjela v podobném duchu. Bezpečnost nehodlala ze své brutality ustoupit. Paradoxně vše probíhalo v době zasedání Konference o evropské bezpečnosti a spolupráci, na níž se československá delegace zavázala k dodržování lidských práv!
Protesty postupně slábly a pod tlakem represivních složek došly 21. ledna 1989 svého konce. Během tohoto týdne bylo lehce či vážně zraněno na 1400 lidí. Václav Havel byl po zatčení odsouzen k dalšímu trestu odnětí svobody.
Události Palachova týdne byly nefalšovaným a zbytečným projevem násilí člověka vůči člověku v době, kdy v zemích východního bloku včetně samotného Sovětského docházelo k demokratizačním reformám. Důležitost oněch událostí spočívá nejen v projevech odvahy účastníků, kteří se po dvou desítkách let rozhodli hromadně střetnout se stále silným režimem, ale také v odkazu Palachova týdne pro budoucnost. Nesporně totiž inicioval vzedmutí lidské nevole vůči režimu, bez níž by nebylo možné uskutečnit sametovou revoluci.
Text: Jiří Sochorek