“Co chceš, můžeš”. Příběh Tomáše Bati inspiruje dodnes.

„Tady máš pět krejcarů. Ty se ve světě neztratíš chlapče,“ řekl zkušený dělník ševcovskému
novicovi, zatímco si od něj kupoval pár obuvi pro panenku své dcery. Oním nadějným
ševcem a obchodníkem nebyl nikdo jiný než syn majitele dílny – Tomáš Baťa. Bylo mu
teprve sedm, ale on nerad ztrácel čas. Jednou chtěl obouvat svět a hodlal pro to udělat vše. 

To, co začalo obuví pro panenky, se brzy překlenulo ke skutečným botám. Zatímco jiní
chlapci v jeho věku si užívali dětství, Tomáš Baťa trávil čas u šicího stroje. Díky tomu
dokázal vnímat nedostatky otcovy obuvi a neostýchal se ho s nimi konfrontovat. Po jedné z
diskuzí se ještě jako neplnoletý rozhodl postavit na vlastní nohy. Nechal se z dílny vyplatit a
spolu se sourozenci si na zlínském náměstí v roce 1894 otevřel první prodejnu Baťa.
Podnikání však nešlo tak hladce, jak předpokládal.

Po prvním roce dlužila firma dodavatelům osm tisíc zlatých. Před krachem podnik zachránil
až nápad Tomáše Bati na výrobu plátěné obuvi s koženou podešví. Z takzvaných „Baťovek“
se stal hit a objednávky přicházely ze všech koutů republiky. Baťa si uvědomoval, že pokud
chce nadále prosperovat, musí jít s dobou. Cílem jeho pracovní cesty se proto staly americké
Fordovy závody. Návštěva ho inspirovala natolik, že systém výroby, kde každý zaměstnanec
pracuje pouze na jedné části výrobku a každý úkon musí zvládnout za přesně stanovený
čas, zavedl i ve své firmě. Teď už jen stačilo získat zakázku, na které by nový systém
otestoval. 

V roce 1914 se Evropa a s ní i Rakousko-Uhersko ocitlo ve víru dosud největšího konfliktu.
Orientace na válečnou výrobu znamenala pro mnohé z podnikatelů nepřekonatelnou
překážku. Tomáš Baťa v ní naopak spatřil příležitost. S pomocí kontaktů a úplatků se
propracoval až k velení císařské armády, kde vyjednal zakázku na 50 tisíc párů lehké obuvi
pro vojenské nemocnice. Aby objednávku firma odbavila včas, zajistil pro zaměstnance
uvolnění z vojenské služby. Jako armádní dodavatel se osvědčil a v roce 1915 už vyráběl i
celokoženou vojenskou obuv. První světová válka se pro Rakousko-Uhersko nevyvíjela
příznivě. Porážka vedla k pádu monarchie i velkého trhu chráněného cly před zahraniční
konkurencí. V Československu musela firma Baťa čelit novým překážkám – nižšímu počtu
obyvatel, tedy i potenciálních zákazníků a obuvi dovážené ze zahraničí. 

Tomáš Baťa bral překážky jako výzvu. Vsadil přitom na dobrou propagaci. Pro tvorbu reklam
nechal ve Zlíně dokonce postavit filmové ateliéry. Myslel i na zaměstnance. V roce
1924 proto spojil síly s architektem Františkem Gahurou, který pro „baťovce“ navrhl ikonické
rodinné domy, nemocnici, školy, internáty pro budoucí dělníky, firemní obchodní centrum i
kino. Baťovi se v období První republiky podařilo vybudovat impérium zaměstnávající až 31
tisíc dělníků a vyrábějící ročně více než 36 milionů párů obuvi. Firma se tak stala největším
výrobcem kožené obuvi na světě. Vše změnilo jedno mlhavé ráno 12. června roku 1932.

Od 30. let 20. století stavěl podnik pobočky v zahraničí. Onoho osudného dne letěl Tomáš
Baťa otevřít jednu z nich do švýcarského Möhlinu. Do cíle se ale nedostal. Krátce po startu
se letadlo s ním a pilotem zřítilo nedaleko letiště v Otrokovicích. Havárii nikdo nepřežil. Spolu
s životem Tomáši Bati skončila i zlatá éra zlínského obuvnictví, firma Baťa ale funguje
dodnes. Věrná mottu zakladatele: “Co chceš, můžeš,” prodává až 270 milionů párů obuvi
ročně.

Text: Jiří Sochorek