Václav Havel: Jak se z disidenta prezident stal

Svižně jedoucí kolona státních vozidel se blížila k cíli. Vzácný pasažér na sedadle jednoho z
vozů již v dáli viděl siluety komínů zahalených v kouřové cloně. Štiplavý zápach linoucí se z
venku po stažení okýnka cestujícího utvrdil, že je zpět. Naposledy byl v Ostravě před osmi
lety. Jako státem pronásledovaný disident si odpykával trest v heřmanické věznici. Tentokrát
tady byl jako vážený host. Ostrava se stala prvním městem, kterou Václav Havel navštívil
mimo Prahu v nejvyšší ústavní funkci. Bylo 3. ledna 1990 a prezident chtěl Ostravanům
poděkovat za podporu revoluce. Zároveň si připomněl utrpení, které absolvoval v boji s
komunisty. Zadostiučinění se dočkal. Zaplatil však za něj nemalou cenu.  

“Moc nad člověkem lze udržovat, dokud mu něco nabízíš. Vezmi lidem vše a ztratíš nad nimi kontrolu.”

Výrok Alexandera Solženicyna jako by předznamenal život Václava Havla. Potomek známé
pražské rodiny, která v meziválečném Československu patřila mezi společenskou smetánku
si plody práce předků příliš neužil. Komunisté vzali po roce 1948 Havlovým vše. Tím však
ztratili možnost je ovládat. Ztělesněním nemožnosti kontroly se stal syn stavaře a realizátora
Barrandovských teras – Václav. Už ve dvanácti letech sledoval, jak se z “vůle lidu” rozpadl
jeho svět. V tom novém pro něj příliš místa nezbylo.

Václav Havel se tak místo studia na gymnáziu vyučil chemickým laborantem a s humanitním
vzděláním se mohl rozloučit rovněž na vysokoškolské úrovni. Gymnázium nakonec
absolvoval formou večerních kurzů a později dokončil i pražskou DAMU. Nemožnost se
oficiálně účastnit veřejného dění ho však neodradila od vyjadřování názorů. V raných
studentských letech publikoval literární texty v rámci skupiny “šestatřicátnící”. V roce 1959 se
díky Janu Werichovi dostal do Divadla ABC, po které následovala štace v divadle Na
zábradlí. Zde měla v roce 1963 premiéru jeho Zahradní slavnost. Inscenace slavila úspěch a
do druhé poloviny 60. let Václav Havel vstoupil jako uznávaný dramatik.
Ani úspěch ho v kritice režimu nezastavil, což se ukázalo na 4. sjezdu československých
spisovatelů v roce 1967, kdy vystoupil s kritickým projevem. V reformním úsilí ho dočasně
zbrzdily až tanky Varšavské smlouvy. Václav Havel byl vyhozen z divadla a nesměl
publikovat. Argumentace moci měla však pro moc samou nechtěné následky. Přesvědčila
miliony o nereformovatelnosti režimu a Václava Havla spolu s dalšími podnítila k usilovnější
práci, která vyústila k jednomu z nejznámějších textů našich dějin – Prohlášení Charty 77. 
Podnětem pro vznik petice byla mírová konference v Helsinkách roce 1975, kde se
Československo zavázalo k dodržování lidských práv a svobod. Chartisté chtěli, aby státníci
závazek dodrželi. Petici záhy podepsalo na 242 lidí. Režim reagoval jejich systematickým
pronásledováním. Václav Havel si odseděl v roce 1977 první trest a další z autorů Jan
Patočka, dokonce následkem osmihodinového výslechu zemřel. Trestní postihy signatářů
tím však neskončily. Václav Havel proto inicioval založení VONS, výboru, který obhajoval
nespravedlivě stíhané. Za tento krok však v roce 1979 vyfasoval další roky v komunistických
žalářích.

Bylo jasné, že “prohnilost státu Československého” dosáhla neúnosné hranice.

Impulsem pro změny se staly reformy ve východním bloku, které v roce 1985 odstartoval sám Sovětský svaz. Pády režimů u našich sousedů jako by předznamenaly události na Národní třídě 17. listopadu 1989 a následné reformy známé jako sametová revoluce. Během ní se Václav Havel proměnil z disidenta na aktivního politika. 

Poté co se 19. listopadu postavil do čela Občanského fóra, se naplno projevila Havlova
schopnost, získat si důvěru lidí. Když pak 10. prosince uvolnil Gustav Husák prezidentský
post, bylo na místě, aby ji využil. Své kvality však ještě musel prokázat parlamentu. Podařilo
se a Václav Havel byl 29. prosince 1989 na slavnostním zasedání Federálního shromáždění
zvolen prezidentem (93 % členů byli komunisté). Sametová revoluce i přerod Václava Havla
byla tímto aktem ukončena. Na plně demokratickou společnost si však Čechoslováci museli
ještě pár měsíců počkat.

Autor článku: Jiří Sochorek