Sejde se Slovák, poloviční Čech a slávista. Před 107 lety vzniklo Československo.
Lokomotiva přijíždějící na pražské centrální nádraží naposledy vypustila horký dým a
nepříjemným zvukem brzd ohlásila davu stojícím na perónu, že se má připravit na uvítání
vzácného cestujícího. Zatímco zástupci české veřejného života nedočkavě nahlíželi do oken
zastavujícího vlaku, očekávaný pasažér si ještě užíval poslední chvíle před výstupem ze
soukromí kupé. Vlak zastavil přesně, kde měl. Tomáš Garrigue Masaryk udělal pár
rozvážných kroků, po kterých následoval vítězný nádech. Byl doma!
V Praze byl naposledy před čtyřmi lety, a přesto mu vše připadalo jako tenkrát, až na lidi z národními symboly všude kolem. Prohlížel si tváře přítomných a stále nemohl uvěřit, že ho
oslovují “pane prezidente”. Vzdávali mu dík a on zase v duchu děkoval Edvardu Benešovi a
Milanu Rastislavu Štefánikovi. Mužům, kteří společně s ním pracovali na tom, aby 28. října
1918 vzniklo Československo a aby tu on mohl dnes o dvacet čtyři dní později stát jako jeho
nejvyšší představitel. Byla to dlouhá cesta, ale vyplatilo se, na ní vydat.
Rok 1914 se chýlil ke konci, když 64letý Masaryk odjížděl do zahraničí, aby tam prosazoval
české politické požadavky. Pro diplomatickou misi byl skvěle vybaven. Přes deset let šéfoval
politické straně “realistů”, jejichž zájmy hájil v říšské radě. Měl za sebou úspěšné
akademické angažmá a hovořil až osmi jazyky. Ačkoliv původně československou státnost neprosazoval, vypuknutí války a hrozba posílení německého vlivu ve střední Evropě ho přiměla změnit názor. Potřeboval však někoho, kdo by mu vizi pomohl prosadit na demokratickém západě zejména ve Francii. Volba padla na bývalého studenta pařížské
Sorbonny, spolustraníka a dosavadního člena Maffie – Edvarda Beneše.
Vzdělaný třicátník Edvard Beneš překypoval ctižádostí a jako bývalému levému křídelníkovi
fotbalové Slavie mu nechyběla tah na branku, schopnost potřebná k efektivnímu pohybu ve
francouzské politice. Zatímco Masaryk propagoval nový stát ve Švýcarsku, Beneš se od podzimu roku 1915 rozkoukával v Paříži. K rychlejší orientaci ve vlivných kruzích mu
pomáhal Štefánik – Slovák, meteorolog a toho času leteckou havárii přeživší důstojník
francouzské armády.
Štefánik se díky charismatu propracoval přes společenské salóny až k francouzskému
premiérovi, čehož jeho nový přítel Edvard Beneš neváhal využít. Zprostředkovali Masarykovi setkání, kde získali důležitou premiérovu podporu pro založení státu. Všichni tři si nicméně uvědomovali, že potřebují něco, co by jejich misi dodalo ještě větší vážnosti. Vytvoření ústředního orgánu exilového odboje Československé národní rady (dále ČNR) v roce 1916 nestačilo. Čechoslováci museli pro vlastní stát obětovat životy na straně Dohody. Už od srpna roku 1914 vznikaly ve Francii, Rusku a později v Itálii dobrovolnické oddíly složené s Čechů a Slováků. Tyto vojenské skupiny stále rostly i díky krajanským zajatcům z řad rakousko-uherských armád. Oddíly se časem podařilo dostat pod kontrolu ČNR a seskupit do tzv. československých legií bojujících na straně Dohody. Masaryk, Beneš a Štefánik využili válečných úspěchů legií a diplomatických vazeb, aby svou věc dostali k mocnosti, která mohla definitivně rozhodnout – USA.
Po nezdaru v Rusku, které se od podzimu 1917 zmítalo v občanské válce, přeorientovala
ČNR své snahy do zámoří. Sebevědomí před důležitým propagačním turné zvýšilo
Masarykovi i vědomí britského příslibu „osvobození Čechů a Slováků“. Na potřebě záštity USA to však nic neměnilo.
Přijetí Washingtonské deklarace americkou vládou a prezidentem Wilsonem 18. října 1918
bylo vyvrcholením snah o státní samostatnost. Zbývalo se dohodnout na vnitřním uspořádání
státu s domácími politiky reprezentovanými Národním výborem Československým.
Optimistický duch společné ženevské schůzky 28. října 1918 pak předznamenal spontánní
vyhlášení Republiky československé a přijetí Martinské deklarace o dva dny později.
„Zvíťazíme, ak budeme my, Česi a Slováci, vždycky po boku. Keď sa podarí niekomu nás
rozdvojiť, potom bude s nami zle. V jednote je sila.“ (Milan Rastislav Štefánik)
Text: Jiří Sochorek