V Česku je hokej národním sportem. Tedy ten mužský. Ale co ženy? „S oblibou říkám, že jsme profesionální amatérky. Hrajeme mezi nejlepšími, každý od nás chce maximální výkony, ale na druhou stranu nám chybí prostředky, abychom chodily třikrát denně trénovat a myslely jen na hokej,“ říká hokejová reprezentantka Aneta Lédlová na startu olympijského turnaje, na který se náš ženský tým probojoval poprvé v historii.
Jaká byla vaše cesta k hokeji?
Jsem z hokejové rodiny – máma se mu věnovala do šestnácti a strejda ho hrál skoro na profesionální úrovni. Když mi byly tři, dostala jsem k Vánocům kolečkové brusle. Ještě ten den mi je dali na nohy a zkoušela jsem bruslit. Navíc jsme bydleli dvě stě metrů od zimního stadionu, takže si rodina řekla: „Zkusíme ji dát na hokej, a když nic jiného, aspoň se naučí bruslit.“ No, a bylo to.
Počítají hokejové kluby v Česku s tím, že jim na dveře zaklepe holka?
Vždycky strašně moc záleží na místě. Sama jsem měla štěstí, že jsem celý život hrála s kluky v Kadani. Samozřejmě, mezitím jsem byla v Americe, ve Švédsku, ale jinak patřím do Kadaně. Tam je to úplně normální a nikdy se na mě nekoukali divně. Ani jsem nezažila trenéra, který by mi řekl, že nemůžu hrát. Ale vím, že jiné holky to měly o dost složitější a musely třeba odejít jinam.
Poprvé jste se probojovaly na olympiádu – co kdyby váš úspěch povzbudil malé holky, aby se ve velkém vydaly do klubů? Měly by vůbec kde hrát?
Někde ano, někde ne. Celkově se genderové stereotypy mění všude na světě. Zároveň platí, že už bohužel nesportuje tolik dětí jako dřív, taky sportů je dnes tolik, že je každý klub rád, když do něj vůbec někdo přijde, aby bylo možné poskládat tým. A pak by mělo být fuk, jestli je to holka, nebo kluk. Pro holky, které chtějí hrát v Česku hokej, je podle mě nejdůležitější, aby hrály co nejdéle s kluky. Hodně díky tomu získají, navíc si tak můžou zahrát i soutěže. Pro malé holky tu žádnou ligu nemáme, asi jsme na to moc malý stát. Uvidíme, třeba se to v budoucnu změní. Teď je důležité na olympiádě a dalších turnajích uspět a dát malým holkám aspoň naději, že až vyrostou, tak to budou mít jiné než my.
Češi považují hokej za národní sport, proč tedy dosud přehlíželi ten ženský?
Možná jsme pořád ještě velcí tradicionalisti, kteří říkají dětem, co je a co není sport vhodný pro holky. Nebo je to možná tím, že ženský hokej teprve čeká na velký úspěch, takže v něm rodiče ani děti nevidí budoucnost. Nevím. Třeba to změní přímé televizní přenosy z našich olympijských zápasů. Když to diváci nevidí dennodenně, tak ani nepřemýšlejí o tom, že tu vůbec nějaké ženy hrají hokej. Dříve se tomu dost divili, v posledním roce už méně, protože se o tom více mluví. A když se na olympiádě umístíme vysoko a lidé to uvidí v televizi, může to být ten největší zlom, který by se v českém ženském hokeji udál.
Hokejistky často vyrůstají mezi kluky. Jak náročné to je?
Zase záleží na kolektivu. Mě brali kluci v pohodě, vždycky jsem s nimi byla i v šatně a vše bylo v klidu. Jasně, nějaké malé hádky tam proběhly, ale nic hrozného. Co se týká samotného hokeje, je to hodně jiné – ženy nemůžou hrát do těla, jen u mantinelu, u kluků je samozřejmě hra tělem běžná. Největší rozdíl je v síle, pak v rychlosti. Když kluci překročí určitý věk, promění se v chlapy a mají neskutečnou sílu. Občas je to vážně o držku. Pořád je to zkrátka tvrdý sport, člověk musí počítat s tím, že se může něco stát. To k tomu patří. Ale ne všechny holky hrají s kluky. Hodně se jich třeba ve čtrnácti patnácti sbalí a vyrazí do Ameriky. Tam dostudují střední školu a zůstanou i na vysokou. I já jsem šla v osmnácti za moře – rok jsem byla v Kanadě na střední, pak v Americe dva roky na výšce. Je to příležitost, ale není pro každého. Člověk musí obětovat rodinu, pohodlí, vydat se do neznáma a žít deset nebo jedenáct měsíců mimo domov. K tomu se musí naučit jazyk. Tohle už mám za sebou, teď chci být důkazem toho, že je možné hrát v Česku a přitom se do nároďáku dostat.
Ale když hrajete s muži, žádná zvláštní pravidla se na vás nevztahují, že?
Jasně že ne. Musím se přizpůsobit a nemůžu čekat, že na mě někdo bude brát nějaké ohledy. Navíc mám krátké vlasy, takže protihráči kolikrát ani nepoznají, že jsem holka. Občas to slíznu, ale dokážu rány taky rozdat. Berou to, nedělají mi žádné naschvály.
Nechybí vám fyzická hra, na kterou jste zvyklá, i v ženských soutěžích?
Kdybychom mohly hrát do těla, nevadilo by mi to. Z takových situací se dá hodně vytěžit a k hokeji to podle mě patří. Ale některé holky hrají tak dlouho ženské soutěže, že jim to nechybí. A pravidla jsou pravidla, tak to beru, jak to je.
Jak se za tu dobu, co hrajete, posunul ženský hokej?
Hodně, dostává se na stále lepší úroveň. Je to tím, že ho hraje více holek, všechny chtějí být nejlepší a konkurence se rozšiřuje. Jako se zdokonaluje mužský hokej, ať už v technologiích, taktice nebo třeba tréninkových přístupech, tak se posouvá i ten ženský. I naše hra se zrychluje a je silovější.
Jaký rozdíl je v přístupu k ženskému hokeji v zahraničí a u nás?
Když tady řeknu, že hraju hokej, občas se na mě lidé dívají, jako bych spadla z jiné planety. Ale v Kanadě nebo Americe je to běžné. Na kanadskou střední, kde jsem byla rok, chodili jen hokejisti – pět týmů měli kluci, tři týmy holky. Vše bylo zcela uzpůsobené hokeji – ráno tři hodiny škola, pak posilovna, oběd, zase trénink a večer ještě škola. I na vysoké v Americe měli jak mužský, tak ženský hokejový tým. K oběma přitom přistupovali stejně – stejně jako kluci jsme fasovaly nejlepší věci, které byly k mání, nebo jsme jezdily na turnaje stejné úrovně. V Americe musí dodržovat kvóty a mají tedy stejný počet mužských a ženských týmů. Samozřejmě že na kluky tam chodí koukat víc lidí, protože někteří z nich jdou na draft NHL a díky tomu je jejich soutěž atraktivní. Ale i na nás chodili diváci, jen jich nebylo tolik.
Kde se teď hraje nejlepší ženská hokejová soutěž?
Američanky a Kanaďanky hrají tzv. ženskou NHL. Problém je v tom, že je v ní jen pár týmů. Nehrála jsem ji, z vyprávění ale vím, že ani tam hráčky žádné velké peníze nedostávají a musejí vedle hokeje pracovat. Výborné ligy jsou taky v Rusku a Švédsku. Rusové ženský hokej hodně podporují a hráčky v tamní lize pobírají plat. Jenže to se bavíme o nějakých dvaceti třiceti tisících. Žít se z toho dá, ale na život po kariéře si nevyděláte. To samé platí o Švédsku, kde teď hraje nejvíc Češek.
Sama jste si tam taky zahrála, že?
Rok a bylo to super. Ráda bych tam hrála znovu, ale ženským hokejem se bohužel nedají vydělat miliony. S oblibou říkám, že jsme profesionální amatérky. Hrajeme na nejvyšší úrovni, každý od nás chce maximální výkony, ovšem na druhou stranu nám chybí prostředky, abychom chodily třikrát denně trénovat a myslely jen na hokej. Všechny hráčky tak musí myslet na zadní kolečka – proto jsem se vrátila do Česka, začala tu studovat a ráda bych vysokou školu dokončila.
Na mezinárodních turnajích dominují Kanaďanky a Američanky. Kdo dál patří na vrchol?
Kanada a USA jsou ohromné země s velkou základnou a odmalička se tam hokejistkám věnují. Těží i z toho, že hráčky mají velkou motivaci dostat se na vysokou a díky sportovnímu stipendiu ji zadarmo vystudovat. Když máte takových holek pár tisíc, tak už z toho nároďák poskládáte. Za nimi jsou Finky, Rusky, Švýcarky a pak my. Nahoře jsou ještě Japonky a Švédky, které sice před dvěma roky vypadly z elitní skupiny, ale jinak mají skvělý tým.
Zkuste nahlédnout do křišťálové koule – až se budeme bavit o ženském hokeji za deset let, kde podle vás bude?
Vzpomínám na úžasné publikum při olympijské kvalifikaci, kdy na nás přišly dva tisíce fanoušků. Přesně pro takové okamžiky jsme dřely celý život. Byla bych moc ráda, kdyby hokej i za deset let zůstal pro Čechy národním sportem. A kdyby zároveň vnímali, že to není jen mužský, ale i ženský sport. Třeba budou jednou patřit k vrcholům olympijských turnajů nejen výkony českých hokejistů, ale i hokejistek. A pak budou chodit malé holky do klubů a budou chtít v hokeji taky něco dokázat. S manželkou máme roční dceru – i kvůli ní bych chtěla, aby to jednou měla jednodušší, pokud se rozhodne hrát. To se mi líbí
0 komentářů