„Kultura už není chápána jako volnočasová aktivita a černá díra na peníze. Je to sektor, který zaměstnává, má prosperující obory, propojuje lidi, přináší kreativitu,“ říká v rozhovoru pro Bohému Marta Smolíková. Odbornice na kulturu ale dodává, že přesto pořád podporujeme spíše technické obory a montovny – a navíc nejsme moc ochotní prosazovat naši kulturu a naše umělce v cizině.
Patříme kulturně spíš na Východ, nebo na Západ?
Samozřejmě chceme patřit na Západ. K Vídni nebo Berlínu máme blíž než k východním metropolím. V jistém slova smyslu jsme bránou mezi Západem a Východem. Negativním důsledkem toho je, že z té naší kotliny nejsme moc ochotní prosazovat naši kulturu a naše umělce v cizině. Daří se to např. ve vážné hudbě, kde nedošlo k přerušení tradice v době komunismu. Ale třeba ve výtvarném umění se nám mezinárodně nedaří. Zato filmová výroba a nově počítačové hry jsou na špici a zde jsme součástí Západu. Pozice v centru Evropy sice vypadá prakticky, ale je zapotřebí „mít co říct“ a pak – naše kulturní politika mezinárodní spolupráci moc nepodporuje.
Jak se k tomu dá přistupovat?
Buď jako k možnosti reprezentace a utváření společenské příležitosti, nebo jako prostředku ke komunikaci, pokud za tím nevidíme pouze obchod. O komunikaci jde spíše v liberálnějších zemích, jako je třeba Holandsko, které se na státní úrovni rádo prezentuje současným tancem, někdy i hůře srozumitelným uměním, které není ani pro masy, ani prověřeno věky. O umění pečují, nečekají, že musí být komfortní, ale mělo by zahrnovat tvořivost, oslovovat a motivovat. U nás se roky kladl důraz na opravy památek, politicky to je pohodlný přístup. Výjimečná byla třeba provokativní výstava Entropa Davida Černého v Bruselu. Bylo vidět, že zarezonovala a vzbudila mezinárodní ohlas.
Náš přístup ke kultuře je tedy spíš konzervativní?
Řekla bych, že ano. Čím jsme dokázali překonat naše hranice? Filharmonickými orchestry. Z výtvarného umění jde taky spíš o klasiky – teď běží výstava Toyen v Hamburku. Literatura se začíná překládat až v posledních letech. Např. současný tanec u nás pořád nemá institucionální zázemí, přestože se mu daří do zahraničí pronikat, ale odpovídající podporu nemá. Právě v tom je projev konzervativnosti.
Není to způsobeno tím, že publikum, které chodí na současný tanec, je u nás malé?
Slepice, nebo vejce? Tady se hřeší na to, že jsme národ ochotníků, šikulů a improvizátorů, že co Čech, to muzikant. Kultura se bere jako něco samozřejmého, něco, co prostě je. Jenže kultura je od slova kultivovat a musí se na ní pracovat. Ani dobrý umělec se neprosadí sám. To, že se prosadí doma, má zázemí a publikum, je předpokladem pro to, aby se prosadil venku. To se podceňuje. Celá devadesátá a část nultých let jsme se soustředili na památky a živé umění ať se prosadí samo. To byl velmi špatný přístup našich vlád, které tvrdily, že kvalitní umění rozpozná neviditelná ruka trhu. A není to jen o financování, ale hodně i o vyjadřování politiků a důležitosti, jakou kultuře přikládají. Není to tak, že společnost musí nejdřív zbohatnout a pak si může „pořídit“ kulturu. Je to přesně naopak. Pokud máme kulturu, máme i kreativní lidi, kteří společnosti prospívají. U nás se ale podporují spíše technické obory a montovny.
Je to další dětská nemoc, ze které jako národ vyrosteme?
Samo to neodezní. Může se ale stát, že se věci změní všude okolo a nás to donutí přístup změnit. To se stalo třeba u filmu. Jsme jedineční v tom, že zde filmový průmysl nepřerušeně fungoval od svého vzniku, což byla obrovská konkurenční výhoda. Jakmile se ale začalo o filmovém průmyslu uvažovat jako o něčem, co zaměstnává lidi a přináší to zisk, začaly státy vymýšlet nejrůznější opatření, aby ten potenciál lépe využily a přilákaly zakázky. Aby v této konkurenci obstála Česká republika, musela vybudovat podpůrný systém a přijmout celou řadu změn. Jinak bychom ztratili krok s vývojem celého filmového průmyslu, ztratili bychom příjmy i profese, které se utvářely po řadu generací.
Existuje někdo jako typický Čech?
Myslím, že se podceňuje a zároveň přeceňuje. Umí si ze sebe udělat legraci a máloco bere vážně. Má smysl pro absurditu a větší cit pro svobodu než pro povinnost. Můžeme mluvit o tom, jací jsou Francouzi a jací Italové, ale vždycky to bude zobecňování, každý člověk je jiný. Tím, že dnes mladá generace běžně studuje a pohybuje se po cizině, budeme brzy více mluvit o evropanství. To bude i více zastřešující pojem pro nás, co tady žijeme. I přes rozdílné kulturní vzorce sdílíme hodnoty, jako jsou respekt, individualita, rozmanitost, rovnost, solidarita i péče o slabší, vyjádřená sociální politikou. O to usiluje i Evropská unie.
Jdou tyhle hodnoty dohromady s tím, jak funguje naše společnost?
Nevidím v tom problém. Pravda ale je, že jsme takoví mladší sourozenci, kteří mají pocit, že za ně rozhodují dospělí anebo jim někdo něco dluží. Rádi hledáme výmluvy, že nám život někdo komplikuje – Evropská unie, minulá vláda, nebo to prostě z nějakého vnějšího důvodu nejde… Myslím, že máme problém si vládnout. A taky podporovat to jedinečné v lidech.
Jak mít dobře spravovaný stát
Marta Smolíková je nejen expertkou na kulturu, ale taky ředitelkou neziskovky Otevřená společnost, předsedkyní spolku Česká ženská lobby, místopředsedkyní Rady vlády pro rovnost žen a mužů a členkou Rady pro rozhlasové a televizní vysílání.
„V Otevřené společnosti se zaměřujeme na oblasti, které souvisí s lidskými právy a dobrou správou věcí veřejných. Prosazujeme právo na informace a chceme, aby instituce jednaly transparentně. To je nejlepší prevence proti nešvarům, jako jsou korupce, nehospodárnost nebo byrokracie. Leží nám na srdci rovnost žen a mužů, hledáme systémové příčiny nerovností a cesty, jak je řešit. Zkoumáme, zda a jak fungují politiky integrace Romů, kteří jsou naší nejmarginalizovanější menšinou, často žijící v chudobě v sociálně vyloučených lokalitách. Zajímáme se o souvislosti s diskriminací,“ říká.
„Všímáme si taky aktuálních problémů. Proto jsme třeba vytvořili mapu exekucí, která zobrazila počty exekucí v geografickém kontextu, a tím otevřeli debatu o potřebě změn, které dnes prosazují již samostatné organizace. Z exekucí se stalo politické téma a pomalu dochází k posunu – např. právě skončilo Milostivé léto.“ To se mi líbí
0 komentářů