Nové motivy právě v prodeji na e-shopu i v kamenné prodejně v Praze.

První hokejovou zlatou generaci rozprášili komunisté

11. 2. 2022 |

Letos v únoru je to 75 let od prvního titulu z hokejového mistrovství světa. Rok nato přivezli hokejisté stříbro ze zimní olympiády. V roce 1949 poprvé zvítězili nad Kanadou a přidali další světový titul. Jenže mezi tím vším se odehrál komunistický puč a hokejová pohádka se brzy sesypala jako domek z karet. Bůh ví, k jakým metám by se tehdejší československá zlatá generace vyšplhala, kdyby sportovní celebrity nezašlapal do prachu komunistický režim.

Na první pohled by se zdálo, že během nacistické okupace nebylo na hokej ani pomyšlení. Jeho význam ale kupodivu vzrostl, ve válečných letech stoupl počet klubů i hráčů. A brzy po válce přišly úspěchy. V roce 1947 zazářili hokejisté doma na štvanickém stadionu v Praze, když ovládli první poválečný šampionát. 

„Tak přátelé, na tento okamžik jsme se všichni tak těšili,“ znělo z rádií po posledním utkání šampionátu, které Čechoslováci vyhráli nad Američany 6:1. Vzápětí už reportéři popisovali fanouškům u rádií, jaká bouře nadšení se rozpoutala na tribunách i na hřišti: „Naše národní mužstvo uprostřed kluziště Bucknu vynáší na ramenou. Obecenstvo skanduje: Buckna, Buckna! Američané, dobří sportovci, nám přijíždějí poblahopřát. Jistě tam za chvilku vniknou i diváci a pravděpodobně odnesou naše sportovce na ramenou.“
Bez Kanady, porážka se Švédy
Na turnaji v Praze však chyběla Kanada a cesta k premiérovému triumfu byla o to lehčí. Naši patřili k favoritům spolu se Švédy a rozhodnout měl vzájemný zápas. Čechoslováci pod vedením kanadského kouče slovenského původu Mika Buckny si rázně klestili cestu ke zlatu – Rumunsku nasázeli třiadvacet branek, Rakousku třináct, Polákům dvanáct, Švýcarům šest a Belgii dokonce čtyřiadvacet. 

Byl to tehdy jiný hokej než dnes – na soupisce bylo jen patnáct hráčů a na ledě se jich střídalo jedenáct. Kromě brankáře hráli ještě čtyři obránci a dvě útočné trojice. Ani hattrick nebyl ničím mimořádným – Vladimír Zábrodský nasázel do rumunské sítě osm branek, a do té belgické rovnou celý tucet. Jako nejlepší střelec turnaje měl na kontě 29 zářezů. 

Po prvních pěti utkáních měli hokejisté impozantní skóre 78:7. Jejich výhrami žila celá země, jenže pak rozjetý Bucknův stroj narazil do poctivého švédského ingotu. Po prohře 1:2 se zdálo, že šance na titul je ztracená. Švédové však světový trůn uvolnili, když v poslední den turnaje klopýtli s podceňovanými Rakušany, a Čechoslováci si už triumf nenechali vzít díky vítězství nad Američany. 
Překvapení pro Kanadu
O rok později byl šampionát součástí první poválečné zimní olympiády ve Svatém Mořici. Z dnešního pohledu se museli hokejisté popasovat s úsměvnými potížemi, které souvisely s tím, že hokej tenkrát ani zdaleka nepatřil k hlavním olympijským lákadlům. O tom, že se stane součástí olympiády, se dokonce rozhodlo až v jejím průběhu. 

Hráči hráli na stadionech s přírodním ledem a prali se s rozmary počasí – tu padal sníh, tu zase tálo. A hrát se nemohlo ani večer, protože na jediném kluzišti s umělým osvětlením měli přednost krasobruslaři.

Oproti pražskému šampionátu byli ve Svatém Mořici Kanaďané a byli taky největšími favority na zlato. Hned od začátku bylo zřejmé, že se o něj budou přetahovat s naším nároďákem, který hned ve druhém utkání ze sedmi Švédům oplatil rok starou porážku, když zvítězil 6:3. Československý výběr kromě toho postupně zdemoloval Italy, Poláky, Rakušany i obhájce olympijského zlata z Velké Británie. 

V duelu s Kanaďany se Bucknovo mužstvo opíralo o neprostupnou obranu a skvělého brankáře Bohumila Modrého – utkání skončilo 0:0. Bylo to poprvé v historii, kdy Čechoslováci bodovali proti zámořskému soupeři. „Pro Kanaďany to byl šok. Do té doby jezdili do Evropy jako na výlet. První výsledek proti Československu v roce 1911 byl 30:0, potom jsme prohrávali rozdílem 20 nebo 10 gólů,“ vzpomínal Augustin Bubník. Ve zbylých zápasech porazil národní tým Švýcarsko a USA a skončil stříbrný za Kanadou jen o skóre. 
Místo za moře jeli za Sověty
Na Kanaďany udělal československý tým dojem, a tak ještě před odjezdem z olympiády dostali hokejisté nabídku na šest utkání proti profesionálům. Jenže místo do zámoří nakonec jeli do Sovětského svazu… Taková už byla doba, komunisté měli po únorovém převratu navrch. Nároďák navíc přišel o kouče, když Mike Buckna zůstal kvůli puči v Kanadě. 

A do toho přišla v listopadu zdrcující zpráva. Při leteckém neštěstí nad kanálem La Manche zahynula šestice reprezentantů. Přesunovali se z Paříže do Londýna, kde měli doplnit svých osm spoluhráčů, kteří odletěli o den dříve. Po letadle, které skončilo ve vlnách kanálu mezi kontinentem a Britskými ostrovy, nezůstala žádná stopa. 

„Šestice našich kamarádů ještě neměla anglická víza, takže museli den počkat. Ale přes La Manche už se nikdy nedostali,“ vzpomínal v lednu 1968 útočník Václav Roziňák. „Šokem pro mne bylo, když se objevily hlasy, že emigrovali a že si pro to zvolili takovouto cestu. A ti, kdo to říkali, to mysleli smrtelně vážně.“

Státní bezpečnost označila nehodu za konspiraci a obvinila zemřelé, že smrt jen zinscenovali a přitom si zařídili život někde v cizině. Příbuzní si užili své – byli vystaveni perzekucím, výslechům, šikaně. Brzy měly represe udeřit taky na samotné hokejisty. 
Rozhodlo tajné hlasování
Zvlášť když se v samotném závěru olympijského roku 1948 vydala velká část reprezentantů v dresu nejslavnějšího tuzemského klubu LTC Praha na Spenglerův pohár ve Švýcarsku. Pražský celek ho potřetí v řadě vyhrál a pogratulovat mu přišli i emigranti z Československa – bývalé významné postavy LTC Praha nebo hokejové hvězdy. Přemlouvali hráče, aby už v zahraničí zůstali a vystupovali jako národní tým v exilu. 

Hokejisté se rozhodovali v tajném hlasování – osm hráčů bylo pro návrat, šest proti. Celý tým se tak měl vrátit do Prahy, jenže ve Švýcarsku nakonec dva reprezentanti přece jen zůstali – Oldřich Zábrodský a Miroslav Sláma. „My jsme se vrátili, a to byl prvopočátek všeho,“ líčil později Augustin Bubník. 

Šrouby se však utahovaly jen pozvolna. Premiér Antonín Zápotocký se v roce 1949 osobně za tým zaručil, aby mohl odjet na mistrovství světa do Stockholmu. I proto stihla zlatá generace navzdory ranám osudu ještě jeden výjimečný triumf – poprvé porazila Kanadu (3:2) a získala druhý světový titul. I ve Stockholmu však jeden reprezentant zůstal – Zdeněk Marek. 

„Když jsme přijeli zpět, vláda nás vítala v Praze na nádraží. Byl tam předseda vlády Zápotocký, ministři. Uvítali nás ve vládním salonku v nádražní budově. Nádraží bylo plné lidí,“ líčil Augustin Bubník. Jen emigrant Zdeněk Marek zmizel ze všech dokumentů a fotografií. 
Komunisté nezapomněli
„Získali jste si nejvýš čestnou vlasteneckou zásluhu svým velkolepým vítězstvím,“ citovalo Rudé právo uvítací projev ministra Václava Kopeckého na Wilsonově nádraží. Vypadalo to, že švýcarské intermezzo s možnou emigrací bylo zapomenuto. Ale komunisté navzdory oslavným řečem a nadšení davů nezapomněli a před světovým šampionátem v Londýně 1950 první zlatou generaci rozprášili. 

Těsně před odletem vedení po hráčích vyžadovalo podpis prohlášení, že se zříkají mistrovství světa. Důvod? Britská vláda se prý zachovala nečestně, když nedala víza rozhlasovým reportérům Josefu Lauferovi a Otakaru Procházkovi. Hráči ale nic nepodepsali a navíc zjistili, že oba reportéři víza dostali. Vedení výpravy pak ve vyhrocené atmosféře sdělilo hráčům: Nikam se neletí, nedělejte žádné hlouposti.

Rozladění hráči tak místo do Londýna zamířili do restaurace U Herclíků, kde chtěli zapít zklamání i nově narozené syny reprezentantů Jiřího Macelise a Václava Roziňáka. Začalo to písničkami, pokračovalo nadávkami a končilo vykřikováním protirežimních hesel. Hokejisty navíc rozparádilo i rozhlasové zpravodajství, opakující lež o chybějících vízech pro reportéry – zavolali proto autorovi reportáže s tím, aby nebalamutil posluchače. 

Bohužel ve stejné hospodě posedávala i dvojice estébáků. Ti využili situace a začalo zatýkání. Přestože někteří hráči stihli utéct, zatčení stejně neutekli. Estébáci si došli i pro Bohumila Modrého, který v hospodě vůbec nebyl. Všichni měli tehdy za to, že dostanou za výtržnosti jen pokutu. Komunisté ale měli jiný plán – vykonstruovaný proces.
O hokejistech se přestalo psát
„Nejhorší bylo, když nás měl v rukou Pergl, šéf Domečku (vojenské vězení na pražském Pohořelci – pozn. aut.). Použil násilí, například pendreku, měl takové důtky, kde na konci byly kuličky. Tím člověka mlátil zezadu a zepředu, choval se jako bestie, která se tam na nás krutě vyžívala. Člověk měl strach, že může přijít o život. Kolikrát mě vedl na výslech přímo pod pistolí. Nevěděl jsem, jestli je nabitá a jestli je odjištěná, ale každopádně řekl: ‚Udělej krok a já tě zastřelím jako psa, ty svině protistátní.‘,“ vzpomínal Augustin Bubník. 

(Mimochodem, Perglova krutost byla nakonec příliš i pro samotné komunisty. V roce 1951 ho zbavili hodnosti a odsoudili na jedenáct let.)

Zatímco hokejisté byli ve vazbě, v novinách o tom nebyla ani řádka. Jako by se po nich slehla zem a místo toho se neustále rozebírala údajná britská provokace s vízy. Cíl byl jediný – aby se na dvojnásobné mistry světa a hokejové hrdiny zapomnělo. Cožpak to bylo možné? Vždyť ještě před pár dny plnili stránky novin a jejich startem na šampionátu žila celá republika. 

Ani brutálními metodami výslechů nezískali komunisté důkazy, kterými by z hokejistů udělali nepřátele státu. Přesto navršili spoustu absurdních obvinění včetně nejvážnějšího z velezrady. Soud odbyli v říjnu 1950 podle předpřipraveného scénáře během dvou dnů a bez účasti veřejnosti. 
Šílené tresty pro hrdiny
Bohumil Modrý dostal patnáct let, Augustin Bubník čtrnáct, Stanislav Konopásek dvanáct, Vladimír Kobranov s Václavem Roziňákem deset, Josef Jirka šest, Zlatko Červený tři a Jiří Macelis dva. Antonín Španinger s Josefem Štockem šli do vězení na osm měsíců. I hospodský Mojmír Ujčík z restaurace U Herclíků dostal tři roky. 

A nejen to, všichni dostali taky vysoké peněžité tresty a Bubník, Modrý, Kobranov, Jirka, Roziňák a Konopásek byli navrch odsouzeni ke konfiskaci majetku, ztrátě čestných práv a občanských svobod. Drakonické tresty zaskočily obhájce, a dokonce i některé vyšetřovatele. 

Odsouzení reprezentanti se nakonec dostali ven v roce 1955 po prezidentské milosti. Většina z nich se vrátila k hokeji, ale do reprezentace už nemohli. I tak byli mnoha lidem trnem v oku. Ostatně o samotném procesu se nesmělo psát skoro dvacet let – teprve v červenci 1968, na sklonku tzv. Pražského jara, se dočkali plné rehabilitace. Na poslední chvíli před vpádem vojsk Varšavské smlouvy. 

Legendární Bohumil Modrý se bohužel očištění svého jména nedožil, v červenci 1963 podlehl následkům radioaktivního záření z jáchymovských uranových dolů. A Václav Roziňák s Vladimírem Kobranovem tou dobou už žili v emigraci. „Mohli jsme toho vyhrát víc, ale taky nemuseli. To už nikdo nezjistí,“ říkával Václav Roziňák s nadhledem.

Z drtivého direktu se náš hokej sbíral další dvě dekády. Dalšího titulu mistrů světa se dočkal až v roce 1972 v Praze. 
0 komentářů