Paprsky světla pronikající do ateliéru dávají přítomným nahlédnout tragickému výjevu. Na posteli před zraky pozůstalých a policistů leží dvě bezvládná těla. Jedno dívčí, patřící mladičké Jitce Maxové,
druhé mužské, náležící Jiřímu Šlitrovi. Všudypřítomný chlad ještě znepříjemňuje vtíravý plynový zápach z přenosného topidla, komplikující práci příslušníků bezpečnosti. Tato komplikace jim však zároveň objasňuje i možnou příčinu smrti Jiří Šlitra a jeho milenky. Je 26. prosince roku 1969 a Československo právě přišlo o jednoho z nejnadanějších umělců své doby.
„Otevíral jsem vánoční poštu a mezi ní jsem našel od Šlitra obrázek takového vousatého pána v buřince, vousy mu jdou až na podlahu, sedí na kanapíčku, a pod tím bylo napsáno: Všecko nejlepší,
pane Wérich (s dlouhým é). Šlitr.“ Tohle přání Janu Werichovi jako by vystihovalo povahu Jiřího Šlitra a způsob, jakým procházel i nelehkými životními situacemi a sice s humorem a nadhledem.
Vyrůstat totiž ve svobodném Československu se všemi možnostmi, které uměleckým duším nabízelo a velkou část tvůrčího období naopak věnovat balancování v mezích cenzury komunistického režimu zkrátka humor a nadhled vyžadovalo. Abyste toho byli schopni, je dobré být vybaven jistou mírou intelektu, kterým umělec oplýval díky otci učiteli, absolutoriu rychnovského gymnázia i ziskem titulu „JUDr.“ Právnická profese však neposkytovala Jiřímu Šlitrovi vnitřní naplnění. Už ve 40. letech ho totiž zlákala dráha umělce. Svou pozornost tak namísto zákonům věnoval kapele Czechoslovak Dixieland Jazz Band, kterou spoluzaložil. Jazzová hudba ho přivedla i do ikonického klubu Reduta, kde se seznámil s polovičkou pozdějšího legendárního dua – Jiřím Suchým.
Jejich výpravy do uměleckých výšin se zdály být nespoutané i v poutech totality. V roce 1959 Šlitr rozjel se Suchým a Ferdinandem Havlíkem divadlo Semafor (Sedm malých forem), do toho ustavičně skládal hudbu – především klavírní, čímž si ve spojení s právnickým titulem vysloužil přezdívku „doktor klavír“. Za svůj život složil více než tři stovky písní, jen namátkou Včera neděla byla nebo Krajina posedlá tmou. Jeho melodie dokreslily děj desíti celovečerních filmů například Zločin v šantánu, kde si rovnou střihnul roli advokáta a zúročil své vzdělání.
Jo a taky maloval, a ne vůbec špatně, vždyť vystavoval v New Yorku nebo Los Angeles. Pokud byste ale usoudili, že byl povznesen nad pozemské problémy, pak byste se nemohli více mýlit. Společně s Jiřím Suchým podepsali v roce 1968 manifest Dva tisíce slov, čímž se zapsali do demokratizačního procesu pražského jara.
Radost a nadhled umělci nevzala ani srpnová okupace. Jak později vzpomínal Jiří Suchý: „Když přišla okupace a on viděl, co to udělalo s národem, jak lidi obelstili kolos ruské armády, byl nadšený a vrátila se mu důvěra v národ.“ A národ měl důvěru v něj a jeho umění, které Čechoslovákům na chvíli dávalo zapomenout na příkoří totality a umožňovalo jim, se přenést do svobodných výšin, kde je s sebou Jiří Šlitr vždy ochotně brával až do onoho chladného prosincového dne roku 1969.
„Bylo mně moc smutno, protože jsem byl Šlitra fanda, když hrál, tak jsem se mu vždycky smál, tomu jeho nehybnému obličeji.“ - Jan Werich
Text: Jiří Sochorek
Fotografie: archiv Divadla ABC
