"Já bych si přál, aby ten film v divákovi vzbudil hlavně emoce a ty, aby v něm zůstaly alespoň do druhého dne."
Těmito slovy před časem shrnul své tužby režisér filmu Vlny Jiří Mádl. A ty se mu snad nemohly více vyplnit. Film opravdu vzbudil vlny emocí, a to nejen na premiéře v Karlových Varech. Navíc prožitek z jeho shlédnutí v divákovi pravděpodobně zůstal déle než jen do druhého dne. Důkazem budiž velká návštěvnost promítání v tuzemských kinech, ale i nebývalý zájem médií. Bonusem, nikoliv však měřítkem společenského dopadu Vln se pak stalo oscarové klání.
Jiří Mádl zkrátka vsadil na správného koně. Milan Weiner a jeho tým Redakce mezinárodního života skrýval před zraky veřejnosti neobyčejně silný příběh, který si filmové zpracování zasloužil. A možná nejen jedno! Kdo se totiž více ponořil do osudů protagonistů uzná, že každý z nich by s trochou fantazie vydal na samostatný film. Třeba Milan Weiner. Kým byl tenhle člověk před tím, než se stal rádiovým hlasem Pražského jara a jaké prožitky tvarovaly jeho nezdolný charakter?
Židovský původ nebyl ničím, co by vám ulehčilo život. V roce 1940 po vyhazovu z gymnázia to zjistil i Milan Weiner. Absence maturitního listu však nebyla takovou bolestí, jako nepřítomnost otce – novináře Bedřicha Weinera, který se oběsil. Čas na truchlení však nebyl Milanovi umožněn, musel si totiž vydobýt místo na světě. Pracoval třeba jako poslíček v židovské obci. Ta se mu brzy stala opět osudným.
Terezín, Osvětim, Buchenwald – tahle anabáze by jistě na velkou část filmu vydala. Tak třeba si představte, že vás strážní v koncentračním táboře mlátí jen kvůli vysoké postavě nebo jste po všech útrapách schopný na útěku z pochodu smrti zamávat vojákovi se samopalem a vzkázat mu: Na shledanou po válce. A tím by film o Weinerovi zdaleka nekončil!
Milan Weiner si uvědomoval, že dostal ne druhou, ale minimálně třetí šanci na život a nehodlal ho promarnit. Po válce si dodělal vzdělání, a ještě před komunistickým převratem komentoval v ČTK a Rudém právu společenské dění. Ambice ho nicméně vedly do zahraničí. Jak sám přiznával: „Právě ta láska k dalekým přístavům a k dalekým mořím, ve mně dokáže probudit lásku k rodné zemi.“
Cestování je určitě fajn, ale co když musíte do komunistické Číny, kde navíc nerozumíte ani slovo? To se ve vás probudí láska k rodné zemi rychleji, než čekáte. Když se navíc Milan Weiner jako zahraniční zpravodaj dozvěděl, že kvůli svému židovském původu a blízkosti s bratrem Rudolfa Slánského bude propuštěn, návratu nic nebránilo. Asie se mu však přece jen pod kůži dostala. Jako suvenýr si dovezl tuberkulózu. Jestli tohle nevydá na filmový zvrat?
Velkou část 50. let strávil Milan Weiner ve společnosti tuberkulózy a měl opět na kahánku. Nicméně my už víme, že tohohle chlapa jen tak něco neskolí. Kdepak, tenhle nezmar se už v šedesátém třetím objevil na Vinohradské a rozjížděl Redakci mezinárodního života. Ano to už znáte z filmu. V jindy zatuchlém rozhlasovém vzduchu šla cítit svoboda a Weiner s týmem si čerpal informace z Reuters a ve večerním pořadu Svět dnes večer komentoval dosud tabuizovanou politiku. K radosti mu také mohla přispět přítomnost jeho dcery Jany, která se také stala rozhlasačkou.
Milan Weiner konečně dostal prostor na kvalitní práci, klid mu však život nedopřál. Kariéru mu opět zbrzdila vážná nemoc, která ho nakonec i v jeho výjimečné pouti zastavila. Milan Weiner naposledy vydechl 25. února 1969.
Text: Jiří Sochorek
