Mohutné stěny nejstarší slovenské věznice Leopoldov se zahalily do temnoty noci. Žárovky světel na chodbách vychladly a ustaly i zvuky pochodujících strážných. Pro většinu vězňů byla tato noc další z řady rutinních večerů, které následovaly po stejně tak rutinních dnech. Přesto se zde našli tři vězni, které neplánované setkání z večerní rutiny vytrhlo. Karel Kutlvašr, Josef Smrkovský a Rudolf Toussaint. Tři osobnosti Pražského povstání se po letech setkali na vězeňské půdě a ve vzpomínkách se tak možná vrátili k oněm zlomovým dnům mezi 5. a 9. květnem roku 1945, dnům, kdy se viděli naposledy, dnům, kdy Praha povstala.
“Je právě sechs hodin” touto provokativní dvojjazyčnou větou zahájil 5. května rozhlasový redaktor Zdeněk Mančala vzpouru vůči nacistickým okupantům. To, co začalo spontánním vyvěšováním československých vlajek a zakrýváním německých nápisů, se však brzy proměnilo v nelítostný boj o každou pražskou ulici.
Pražané, povzbuzení zprávami o údajných povstáních v jiných městech, si totiž brzy uvědomili, že bez ozbrojeného střetu, se okupantů nezbaví. Spojenecká a sovětská vojska byla ještě daleko a ani nebylo jasné, kdo z nich metropoli osvobodí. Padlo tedy rozhodnutí na nic nečekat. Do čela ozbrojeného povstání se postavil bývalý legionář Karel Kutlvašr a politicky ho zaštítil zmiňovaný Josef Smrkovský. Německým vojákům v Praze pak velel třetí z oněch poválečných odsouzenců Rudolf Toussaint.
K prvnímu ozbrojenému střetu došlo před rozhlasem, který pravidelným hlášením informoval o situaci ve městě. Nacisté chtěli vysílání zamezit a poslali k rozhlasu jednotky SS. Proti nim se postavili ozbrojení odbojáři. Esesáky se jim sice zpacifikovat podařilo, proti celé německé posádce čítající na 15 tisíc mužů, by ale neměli šanci. Navíc se k Praze blížila téměř milionová ustupující německá armáda Hitlerova “dědice” polního maršála Ferdinanda Schörnera odhodlaná projít přes město do spojeneckého zajetí.
Nerovný boj se Pražané rozhodli nacistům co nejvíce znepříjemnit, proto začali po městě stavět barikády ze všeho, co jim přišlo pod ruku, včetně tramvají. Němci však nemilosrdně postupovali vpřed a před sebou hnali proti barikádám zajatce jako živé štíty. Bylo jasné, že barikády nevydrží. Chtělo to pomoc zvenčí. Volání nakonec vyslyšeli ti, od kterých se to vůbec nečekalo.
Vlasovci. Asi 20 tisíc ruských odpůrců Stalina pod vedením Andreje Vlasova, bylo dosud na straně nacistů. Na konci války si však chtěli spravit reputaci a vysloužit si milost bojem proti bývalým spojencům. Plně vyzbrojeni, zamířili od Berouna do Prahy a pomohli povstání. Vyhráno však rozhodně nebylo.
Ve francouzské Remeši podepsalo německé velení 7. února kapitulaci. Nacisté se podle ní měli na druhý den vzdát a složit zbraně na místě, kde se zrovna nacházeli. Němečtí vojáci chtěli, aby to bylo co nejblíže k Američanům. Začali se proto ještě urputněji probíjet Prahou směrem k Plzni. Boje, při kterých byla zasažena i Staroměstská radnice pokračovaly až do druhého dne, kdy přišel čas setkání vůdců znepřátelených stran Kutlvašra, Smrkovského, Toussainta a dalších. Jmenovaní podepsali smlouvu, která umožnila Němcům průchod městem do amerického zajetí. Smlouvu, která znamenala záchranu nespočtu životů, ale také smlouvu, která byla podepsána bez sovětské přítomnosti. Právě tato dohoda po válce přitížila zejména Kutlvašrovi se Smrkovským a přispěla k jejich pozdějšímu vězeňskému setkání s Toussaintem – tentokrát na stejné straně barikády.
Pražské povstání oficiálně skončilo osvobozením Prahy Rudou armádou 9. května. Panují proto názory, že Den vítězství bychom měli slavit až v tento den.
Text: Jiří Sochorek